Začátek vztahu

Potkala jsem muže, který o mně jevil obrovský zájem. Psal a volal mi v každé volné minutě, chtěl se mnou trávit veškerý svůj čas a už od začátku mi vyznával lásku tolik, jako nikdo. Cítila jsem v sobě, že to všechno je až "moc", že přestávám mít čas na sebe, že jsme permanentně v kontaktu a nic nestíhám, ale takový zájem jsem nikdy nezažila a brala jsem to tak, že ke mně konečně přišla ta pravá velká láska... Muž, který je do mě blázen. Navíc on měl za sebou 10tiletý vztah, který nedospěl ke svatbě ani k dítěti a pro mě ten jeho dlouhodobý vztah byl jakýmsi ukazatelem stability a toho, že moc dobře ví, co chce. Líbil se mi, toužila jsem také už moc po něčem opravdovém a stabilním, připadalo mi, že máme tolik společného a netrvalo dlouho a já se do něj také zamilovala. Věděla jsem, že bych byla schopná se za ním odstěhovat i přes půlku republiky, kde bydlel, ale nic jsem zatím nechtěla uspěchat. Vše se nakonec stejně seběhlo velmi rychle, do dvou měsíců mě požádal o ruku a nedlouho poté jsem i zjistila, že jsem těhotná. A jelikož mi bylo už od začátku těhotenství velmi blbě a měla jsem rizikové zaměstnání, dostala jsem od lékaře dlouhodobou neschopenku, tak jsem si sbalila tašku a většinu času jsem trávila u něj. Byla jsem u něj v bytě, v cizím městě, kontakt s mými přáteli a rodinou jsem měla prakticky jen po telefonu... Ač se zdálo ze začátku všechno tak růžové a dokonalé, (najití lásky, zásnuby, očekávání miminka), tak s tím těhotenstvím zároveň jako by se štěstí proměňovalo ve velké prozření...