První soud
"Rozhodla jsem se, že ho do rodného listu nezapíšu..." Otci jsem řekla, že může malou kdykoliv vidět, nemusí na dceru dávat žádné peníze, ale že ho v rodném listu nechci...
...on ale dlouho nečekal a měsíc po porodu mě dal k soudu. Nejdřív jsem to poznala tak, že jsem objevila ve schránce dopis ze sociálky, že se na mě nedozvonili a ať si sjednám náhradní termín. Když jsem držela ten papír v ruce, úplně mi bušilo srdce, vůbec jsem netušila co se děje a měla jsem hrozný strach...zanedlouho potom mi přišla i otcova Žaloba na učení otcovství s důkazem o udělaném testu DNA... Bylo mi špatně! Hledala jsem hned na internetu, co to znamená, objednala se k právničce na konzultaci...a bylo mi řečeno, že půjde o určení otcovství. Pokud prý u soudu přiznám, že je otec, tak bude zapsán. Pokud to nepřiznám, tak soud udělá testy DNA ze vzorků otce a dcery a pokud se prokáže, že je skutečně otcem, tak celé ty soudní nemalé náklady zaplatím... Šach mat...
Otec se se mnou snažil domluvit mimosoudně. Zpětně mi došlo proč, chtěl si vyjednat menší alimenty. Málem jsem na to přistoupila, protože jsem se soudu vyloženě děsila, jenže když jsme si skoro plácli, tak on po mně chtěl zaplatit i jeho právníka. "Že kdybych nedělala problémy, tak by si ho nemusel najímat..." Po dlouhé únavné debatě, kdy mě začal zase osočovat jsem se zařekla, že do soudu půjdu.
A soud proběhl. Přiznala jsem tam, že je otcem dítěte, ale že se zapsat ani nechtěl a že jsem od něho odešla, protože mě psychicky deptal. Měla jsem z něho strach, tak jsem mluvila opravdu hodně jemně. Ale musím říct, že to byla obrovská chyba. Už tehdy jsem měla říct skutečné: PROČ jsem ho nenechala zapsat do rodného listu, co mi v těhotenství dělal. Měla jsem dokonce i záznam a diagnostiku z vyprávění od psychoterapeuta, kterou jsem si bohužel nechala na horší časy. Už teď vím, že jsem měla postupovat úplně jinak. Soud skončil, dcera byla svěřená do mé péče, alimenty mu byly vyměřeny ještě vyšší, než mi původně nabízel a naštěstí netrval na tom, aby měla dcera příjmení po něm. Ufff... Dá se říct, že to skončilo docela dobře, jenže ve vzduchu vysel nedořešený "styk". A proto tohle byl teprv začátek...
Zároveň tím zápisem vznikl ještě větší nátlak ze strany bývalého. Jezdil se poměrně pravidelně každý týden na miminko podívat nebo ho vzít na procházku, to bylo ok, ale on chtěl pár-měsíční dceru vozit k sobě cca 4h přes celou republiku (a abych mu s sebou odstříkala mléko), stále jsem mu opakovala, že je to malé miminko....byl netrpělivý. Tak jsem tam z dobré vůle jednou byla, ukázat dceru jeho rodině. Ale jak se bývá to tak, že: "uděláte vstřícný krok, podáte prst a takový člověk vám chce sníst celou vaší ruku..." Chtěl víc a víc. Jeho komunikace byla velmi, velmi nátlaková. A já bohužel pořád tak moc vstřícná a hodná, dceru viděl kdykoliv chtěl, ale přitom mě pořád psychicky týral. Chtěl, abych byla neustále na telefonu a neúnavně dokola tlačil, kdy mu dceru dám na víkend na Moravu. "Odstříkej mlíko"...slyšela jsem. Dokola jsem odpovídala, že je malinká (toho času párměsíční) a že nedám. On naléhal a já pořád dokola to stejné odmítala klidně i několikrát denně. To byla ale velká chyba. Měla jsem to napsat pouze jednou a na dalších jeho x stejných dotazů odpovídat stylem: "Na toto jsem ti již odpovídala." On totiž později použil mé odmítání jako důkaz k soudu, že mu ustavičně a pořád "bráním ve styku"...
Jeho urputnost mít dítě přes noc nebrala mezí. Také ostatní nechápali, co by dělal s miminem, co se v noci xkrát budí na kojení a přes den většinu dne prospí... (Jenže otcové, kteří se mstí matkám, kteří od nich odešli, jdou po tom dítěti často jen proto, aby matce ublížili, ne aby tak toužili po tom utěšovat řvoucí dítě). Nejhorší je, že často nejvíc ubližují právě tomu dítěti, kterému chtějí sebrat své rituály, klid a matčinu náruč, která je pro miminko přirozeným zdrojem jistoty a bezpečí.
Také ostatní nechápali, co by dělal s miminem, co se v noci xkrát budí na kojení a přes den většinu dne prospí... (Jenže otcové, kteří se mstí matkám, kteří od nich odešli, jdou po tom dítěti často jen proto, aby matce ublížili, ne aby tak toužili po tom utěšovat řvoucí dítě.)
Sdělovala jsem mu informace o dceři a když jsem zrovna nemohla telefonovat nebo psát, protože jsem se starala o malou, uspávala nebo kojila, obviňoval mě, že to dělám naschvál a neváhal být hnusnej . On snad žárlil i na to dítě, že mu dávám větší pozornost než jemu... Připadala jsem si pořád kontrolovaná a v útlaku, neustále na mě házel vinu, že jsem odešla a tím rozbila rodinu. V té době jsem neměla sílu /měla strach a úzkost se mu postavit. Byla jsem skutečně nešťastná. Připadala jsem si v pasti... jako bych tím zápisem do rodného listu byla ve spárech jeho pavučin...
Sílu jsem nabrala až s příchodem mého současného partnera, nyní již manžela (dceři bylo půlroku, když jsme se poznali). Požádala jsem ho, aby byl účasten každému předávání dcery a to se samozřejmě bývalému nelíbilo. Od té doby byl skutečně klid, otec si na mě už nedovolil. A jelikož věděl, že na mě už páku nemá, použil proti mně nástroj, který je opravdu v dnešní době hodně drsný. Drsný vůči dětem. A tím byl SOUD!