Cesta ke štěstí

Mám ráda šťastné konce. I já jsem se jednoho dočkala. Byla to cesta, cesta ke štěstí. Cesta plná ponaučení, při které jsem musela přijmout svou chybu a jít dál. Na jednu stranu chybu (člověk si pustil k tělu nesprávného muže), na druhou stranu vzniklo dítě, které bezmezně miluju. Takže nikdy nelze říct, že ta chyba byla chybou největší. Nebyla... 

Ale zpátky k tomu štěstí. Díky tomu, že jsem poznala, co už v životě ve vztahu nechci, jak by se muž ke mně chovat neměl a začala mít na podobné typy čuch a "alergickou" reakci... ale také díky tomu, že jsem si začala více vážit sama sebe, poznala se a poučila se, jsem potkala muže, který je upřímný, ohleduplný, milující, který dává prostor a svobodu dýchat. Muže, který nevyčítá, nemanipuluje, neovládá. A takového jsem si i vzala za manžela a narodil se nám syn. 

Je to jiné, všechno... čekat dítě v lásce a harmonii. Musím říct, že druhé těhotenství pro mě bylo tím darem, těšit se na miminko v lásce, klidu a bezpečí. A ještě hezčí se pak společně radovat z každého společného dne. 

A jelikož jsem poznala ten neskutečný rozdíl... tak tímto můj příběh nekončí a můj plán je předat ho dál.

Dodatek o pár měsíců později: Ve schránce jsem objevila výzvu k vyzvednutí obsílky od soudu. Vmžiku se mi vše vrátilo, všechny pocity, které jsem dříve zažívala. Zastavil se mi dech, začalo mi extrémně rychle bušit srdce, bylo mi na zvracení a totálně se mi rozklepala ruka s obsílkou, div mi neupadla na zem. Přepadl mě strach...

... otevírá se nový soud. Otec chce, abych mu dceru vozila přes půl republiky. Otec soud z části vyhrává. Otec vyrukuje se střídavou péčí, posléze změnou výlučné péče. Zatím neoficiálně... Kdy mohu čekat další dopis obsílku od soudu? A bude vůbec někdy klid?

A já prožívám opět bolest. A v té bolesti samu sebe slyším: DOKUD NENAPÍŠU KNIHU, SVŮJ PŘÍBĚH.... tak to nikdy neskončí.